Text...

8. listopadu 2007 v 22:00 | ver.i.nka |  Fictions
Text ... prostě text ... Možná trochu pesimistický ... Já jsem jinak hrozně živelná osoba, ale někdy ... Někdy to musí jít ven... Dlouho jsem váhala jestli to tu vůbec dát, ale pak ... i tohle je jedna moje stránka...

Útěk ? Útěk je to jediné nad čím je tvá zmučená duše schopna přemýšlet. Je to cesta k vysvobození. Cesta ke spasení. Ale pomůže to ? Je to vůbec řešení ? Utéct... Jde to ? Nebudou tě pronásledovat ? Ať už ve tvých vzpomínkách nebo na tvých cestách. Co když tě budou nadále trápit ? Zabodávat jehly pochybností o tobě samé do tvé kůže, do tvého nitra...
Pláčeš. Hořké slzy zoufalství, které nepřinášejí úlevu, ale jen opuchlá víčka a další bolest. Nechápeš proč to tak bolí. Drásá ti to nitro. A ty bloudíš, hledáš cestu pryč. Stojíš v labyrintu, ve kterém víš, že není cesty zpátky. Není možné se zastavit, otočit se a vrátit se zpět. Existuje pouze cesta vpřed...A za každé špatné zabočení platíš příliš vysokou cenu. Bere ti sílu, bere ti naději. A hrdost ? Ta, která obvykle zbývá poslední ? Nechceš ji pustit, držíš ji před sebou jako štít, jako skalisko, o které se lámou vlny.
Ale štít se prohýbá a skála se s postupem let drolí... A ty nevíš, jak dlouho ještě vydrží. Jak dlouho ještě vydržíš ty. Sebeovládání visící na vlásku. Slzy tekoucí z očí jsou k nezastavení. Nechtějí tě poslouchat, tvůj názor je nezajímá...
Procházíš bludištěm a hle - na chvíli se rozednívá. Pár správných zabočení. Dovolíš si trochu napřímit záda. O to horší je pak návrat do šera. Pár hloupých pohybů, a kolik se toho změní... Snažíš se skrývat své city za maskou lhostejnosti. Ukrýváš se za ledovou hradbou. Ale i led praská, když čelíš své největší hrozbě.
Třeseš se schoulena v koutku, objímáš si rukama kolena a modlíš se. Modlíš se, ať přijde tma...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama