Já a ti druzí

28. dubna 2007 v 22:10 | ver.i.nka |  Fictions
Ve škole jsme dostali za úkol napsat slohovou práci na téma Já a Ti Druzí - vyprávění.
Mno a tady je výplod mé choré mysli ...



Slunce zapadalo. Poslední paprsky odrazily od štítu osamělého bojovníka stojícího na útesu. Gaara s neklidem pozoroval hemžení v nepřátelském táboře. ,,Tohle bude jejich konec.´´ pomyslel si a tvář se mu zkřivila v trpkém úšklebku. ,,Nenechávám vás zničit všechnu naši moudrost a znalosti. Eh, jste tak slabí. Pouzí otroci´´ Mladý bojovník, poslední naděje svého lidu na záchranu si povzdechl a ztratil se ve vzpomínkách.

,,Gaaro! Kam mi zase utíkáš ?" naoko se zlobila krásná plavovlasá žena na malého chlapce. ,,Ty rošťáku, copak chceš, aby se ti něco stalo ?" plísnila ho. ,,Ale no tak, Laro, nebuď na něho tak přísná. Vždyť je to jen dítě. Nech ho se vydovádět." Snažil se jí se smíchem uklidnit její muž a zvedl chlapce. Tomu se Gaara bránil, kopal nožičkami, chtěl objevovat okolní svět. Tomu, ale otcova náruč bránila. Snaha maličkého utéct vyvolala u muže další smích. Přivinul si ho na široký hrudník a vrátil se s ním do stínu stromů, kde seděla na dece jeho manželka. Odpoledne plynulo dál v poklidu, nic nenarušilo příjemnou atmosféru okolí a rodinné štěstí. Nikdo z nich, ale netušil, že šťastným dnům měl být brzy konec.

,,Můj pane, čekají vás." ,,Kdo ?" ,,Oni" zněla stísněná odpověď sluhy. Královský pár spěchal chodbami paláce s obavami z toho, co je čeká. Oba si až příliš dobře uvědomovali, že přichází do svého vlastního trůnního sálu nikoli jako vladaři, ale jako pouzí prosebníci. ,,Konečně jste tady." Ozval se rozmrzele nečekaně mladý hlas zpoza kápě. Jediné nad čím král přemýšlel nebylo proč sedí Druid na jeho trůně, ale jak se nejlépe omluvit za to, že si jej dovolili nechat čekat. S odpovědí jej ovšem předběhla jeho manželka, když se jej se sklopenou hlavou tiše zeptala proč tak brzy. ,,Brzy?!" zvolal Druid. ,,Už teď je příliš pozdě ! Je mi to líto, ale znáte dohodu. Naše pomoc při léčení nemocí, usměrňování počasí a výpomoc při státních záležitostech za prvorozeného královského syna. S tímto přišel už tvůj praděd, takže se nevzpírej a drž se zákona." V naprostém tichu, které následovalo zvedl král zmučeně hlavu a zlomeným hlasem se zeptal, zda se mohou alespoň rozloučit. ,,NE!" Sál naplnil pláč matky ztrácející své dítě ...

Půlobrat, přeskočení na druhou kladinu, půlobrat, odrazit kyvadlo, a znovu, pořád dokola. Bušení krve ve spáncích přetrhne rozčílený hlas :,,Rychleji, rychleji! Nemůžeš být tak pomalý jestli chceš přežít ! Nech toho, nemůžu se na tebe dívat. Slez dolů a odpočiň si." ,, Um a Shiko, můžu už si sundat ten šátek z očí ?" ,,No jo, hlavně už slez." Gaara se elegantním saltem snesl dolů z kladiny, ale sotva dopadl, hned se sesul do trávy. Nohy ho prostě po vyčerpávajícím tréninku neunesly. To vyvolalo u jeho učitele salvu smíchu a přisunutí džbánu s vodou. ,,Shiko ?" ,,Hm ?" ,, Proč nemůžu být jako ty ? Studovat i vědu a umění, filosofii ? A ne se pouze učit bojovat, zabíjet ? Chci být jedním z vás, nejen srdcem, ale i duší. Ti druzí, už mě nezajímají..." Chlapec dychtivě pozoroval muže očekávajíce odpověď. A dnes poprvé dostal jinou než obvykle. Žádné strohé odbytí ať se nestará. Jenom zamyšlené ,,Už brzy se dočkáš..."
,,Opravdu si myslíš, že je připravený projít zkouškou ?" ,,Víc než to. Navíc je velmi dychtivý celý se nám odevzdat. Dovolme mu to." Shiko klečel na zemi před Nejvyšším a orodoval za svého žáka, aby mu dovolili zradit jeho vlastní krev. Byl první, kdo o něco takového žádal v celé dlouhé historii. Příliš dobře si uvědomoval, co všechno tím může ztratit. Gaara byl ještě mladý, pouhých 17 mu bylo. Impulzivní. Temperamentní. Na svou původní rodinu si téměř nepamatoval, bylo to jen pouhé záblesky ve snech. Druidové byli jeho rodina. A oni ? Oni byli pouze ti druzí... Kdo ale mohl vědět, co se stane, až se jim octne tváří v tvář ? Tok Shikových myšlenek přerušila slova Nejvyššího : ,,Dobrá, budiž po tvém."

Stál před bránou s vědomím, že pokud selže, zemře. A hlavně zklame. Pootočil hlavu a očima vyhledal v zástupu postav svého učitele. Ten mu jen pokynul hlavou. Na toto Gaara čekal. Zhluboka se nadechl a vstoupil do portálu. Svět se s ním zatočil, a když se mu opět povedlo zaostřit zrak zjistil, že stojí v jakémsi sále. Z vyvýšeného podia na něj s šokem vepsaným do tváří shlíželi muž a ženu. Nebyli jediní. Všichni v sále ho pozorovali. Mladík se pohledem opět vrátil k dvojici na podiu. Že by mohl být mužskou kopií ženy sedící na trůnu si vůbec nepřipouštěl. ,,Synu ?" hlesla žena. ,,Synu ?" pomyslel si Gaara a před očima mu prolétly vzpomínky na dětská léta plná radosti a smíchu, na své skutečné rodiče. Ty ale rychle potlačil. Nebyly důležité. ,,Synu ?" vztekle zařval ,, Jsem synem Druidů. A vy jste pouze jejich ubozí služebníci. Nuly. Jen ti druzí !" Vrhl se mezi dvořany a vířícím mečem mezi nimi rozséval smrt. Lidé se v panice snažili utéct pryč, na nějakou obranu vůbec nepomysleli. Místnost náhle proťal zoufalý ženský výkřik : "Dost !" To zarazilo i Gaaru a probralo jej to z jeho vražedného šílenství. Ta žena, co se opovažovala nazvat jeho matkou se k němu pomalu blížila s němou prosbou v očích. S prosbou o objetí a laskavé slovo, že mu bude vše odpuštěno. Jen ať se vrátí. To Gaara nevydržel a vrhl se s křikem proti ní. Nezaváhal ani vteřinu, když ji vrážel meč do těla. Znovu a znovu. I když už byla dávno mrtvá. Když pozvedl zrak uviděl před sebou mihotavou stěnu portálu. Naposledy se podíval na mrtvou a vklopýtal dovnitř. Za bránou už jej očekával mlčenlivý kruh Druidů. " Jsi náš." Zazněl ortel. Škoda, že nikdo z nich už nemohl vidět muže plačícího nad ztrátou milované ženy, nad promarněnými sny o návratu syna a hlavně, přísahajícího pomstu...

"Můj pane, odpusťte mi to, ale tohle je naprosté šílenství! Nemůžeme zaútočit na Druidy. Jsme zcela závislí na jejich léčitelských schopnostech a nemluvím o usměrňování počasí. Jen díky nim nám nehrozí hladomory. Navíc nevíme, kolik dalších čar ovládají !" Haku nebyl jediný rádce, který byl proti rozpoutání války. Dělili na dva tábory. Záleželo na tom, kolik blízkých jim zemřelo při útoků v trůnním sále. ,,Možná je to šílenství, ale zároveň jediná možnost. Už příliš dlouho se jimi necháváme ovládat. A ta včerejší událost byla poslední kapka. Od zítřejšího rána začneme svolávat vojsko. Vyšleme posly do všech koutů země. A naše království bude opět svobodné." Král Baki rozhodl. Bude válka ...

Gaara se s trhnutím vrátil zpět do současnosti. Trvalo jim rok postavit vojsko. Celý dlouhý rok, kdy on nepřetržitě trénoval a zdokonaloval své schopnosti. A nyní ? Tři dny krvavých bojů, tolik mrtvých a oni stále bojují... Proč ? Nechápal to. ,,Proti mně nemají žádnou šanci." Pomyslel si. ,,I kdyby jich proti mně stálo deset tisíc, všechny je porazím. Mám svůj sen. Svůj cíl. Svůj úkol. A ten musím dodržet !" Nebylo bojovníka, který by se mu vyrovnal. Byl dokonalý, dokonalý zabiják. Zvedl oči k obzoru a uviděl, že je již skoro čas. Ještě jednou naposled si vybavil tvář svého učitele a jeho poslední slova: " Musíš to dokázat ! Nechápu jak a proč, ale oni nám stále odolávají. A co je nejhorší, vyhrávají. Zabij jejich krále a jejich odpor se sesype jak domeček z karet. Spoléháme na tebe. Všichni. Já. Ty sám !" Slunce zapadlo. Gaara začal sestupovat do údolí.

Pohyboval se táborem s jistotou šelmy větřící kořist. Proklouzl kolem první stráže. Další rychlým pohybem zápěstí podřízl hrdlo, takže se muž sesul bez jediného hlesu k zemi. Dostal se do vnější části tábora, kde měli své stany obyčejní vojáci. Pohyboval se ve stínech. Bez jediného zaváhání. Bez vydání jediného zvuku. Stále neobjeven. Jeho sebejistota rostla stejně rychle jako se blížil do středu opevnění, kde stál králův stan. Byl už jen pár kroků od svého cíle, když se táborem rozezněl zvuk poplašného rohu. Ze stanu vyšel vysoký muž, kterého ihned obklopila jeho osobního garda. Gaara jej okamžitě poznal. Byl to on. Jeho cíl. Naplnění jeho snu se blížilo. Pln vzrušení z nastávajícího boje si ale nevšiml haraburdí poházeného u jednoho ze stanů a zakopl o něj. To se s řinčením rozkutálelo po okolí. Bakiho osobní garda se okamžitě začala stahovat k onomu místu. ,,No dobrá." Pomyslel si Gaara. ,,Jsem prozrazen. O to to bude zábavnější." Pousmál se a vystoupil ze stínu. Stráže ho neklidně pozorovali s rukama položenýma na jílcích mečů. Napjaté ticho prolomil králův hlas : " Čekal jsem tě. Doufal jsem. A dočkal jsem se. Pomstím smrt tvé matky, synu." " Nebuď směšný. Nemáš nejmenší šanci mně porazit. Ale tvou snahu postavit se mi cením. Odvolej stráž !" zazněla posměšná odpověď. Stráže se podívaly na svého pána a ten jen pokynul hlavou. "Tohle je jen mezi námi. Nepleťte se do toho za žádnou cenu ! Rozumíte ?!" Nikomu z nich se to nelíbilo příkaz svého krále. Bojovníci se stáhli...

Otec a syn, dva muži, každý z nich bojující za svůj vlastní sen, začali kroužit s tasenými meči kolem sebe. Gaara plný sebejistoty častoval staršího muže urážkami. Vysmíval se mu. Provokoval ho. Snažil se ho přivést k zuřivosti. Což se mu povedlo, když se začal otírat i mrtvou královnu. To už Baki nevydržel. " Jak můžeš urážet svou mrtvou matku?" zařval a vrhl se na protivníka. Gaara se smál. Lehce vykrýval soupeřovi útoky. Plnila ho radost z boje. ,,Nebuď tak patetický." Vysmíval se mu. "Někdo tak slabý nemůže být můj otec." Okolostojící muži museli nechtě obdivovat zabijákovo válečné umění. S mečem přímo tančil. Měl jasně navrch. Král slábl. Krvácel z mnoha drobných ran utržených Gaarovým mečem. Levou ruku měl téměř nehybnou po zásahu synovým mečem. Ale stále bojoval. Nevzdával se. A tehdy udělal Gaara první chybu ve svém životě. Podcenil protivníka. Byl si příliš jistý svou silou a vítězstvím. A nepočítal s tak silnou touhou po pomstě. Baki tušil svůj blížící se konec a do posledního útoku vložil všechno své zoufalství, hněv a touhu po pomstě. Meč zajel mladíkova těla. Gaara ztuhl a vytřeštil oči. "Ta bolest. Krev ? Moje krev ?" Meč se do jeho těla zanořil znovu. Šokovaně zíral na tu ocelovou věc trčící z jeho hrudi. Zvedl zrak k těžce oddechujícímu muži. "Jak? Proč ? Můj sen ..." Z koutku úst mu vytekl pramínek krve. Král se smutně díval na umírajícího mladého muže, který byl kdysi jeho synem. ,,Dosáhl jsem své pomsty." Pomyslel si. Zajímavé bylo, že místo radosti naplnila jeho duši prázdnota. Gaara se pomalu sesul k zemi. Mezi prsty mu spolu s krví unikal z těla život. "Zklamal jsem. Odpusťte mi." To byla poslední myšlenka, která mu prolétla hlavou než se propadl do temnoty. Po tváři zabijáka skanula jedna jediná slza ...

,,Ať se všichni připraví ! Za svítání vyrážíme a jednou provždy to ukončíme ! Bude to poslední útok do kterého vložíme všechnu naši sílu ! A my zvítězíme ! A vycházející Slunce bude nechť nám požehná !" Tato slova pronesl král ke svým generálům hned poté, co ho lékaři ošetřili. Byla pravda, že nebyli zdaleka schopní jako Druidové. Ale učili se, a to bylo svého, posadil se do křesla a nalil si vína. Toho se však ani nedotkl. Vyhaslý pohled upíral do prázdna.
Shika zavřel oči. Sklopil hlavu. Zoufalství a bolest jeho žáka jej zastihly zcela nepřipraveného. Cítil je, jako by byly jeho vlastní. Zlomeným hlasem zašeptal :"Zklamal. Zemřel. A my s ním...." Slunce vycházelo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama